Můj vnitřní coming out

10. června 2018 v 18:28 | On |  Zá/Prožitky
Co Vás napadne, když vidíte na ulici tu zdobenou, dobře oblečenou pochybnou existenci. Ztělesnění snobství a povrchnosti co si to line přímo k Vám. V drahých botách jemně našlapuje a zápěstí nepřirozeně ohýbá. Ve chvíli, kdy na vás šáhne, vybralo si Vás to jako další známost na jednu noc. Další oběť, kterou nakazí virem AIDS. To je tutovka.

Mrzíte mě.

Jaké to je ve skutečnosti? Určitě ne jednoduché, ba naopak. I přesto, že je 21. století (oblíbená věta LGBTQ) třináctileté dítě o tom skoro neuslyší. Obvzlášť ve spojení s něčím pozitivním. Překonat začátek tohoto období pro mě byla obrovská výzva a já jsem se o to rozhodl na novém blogu s Vámi podělit.

Začínáme na začátku roku 2016. Nečekejte, že vám tady sdělím nějaký velký přelom, kdy jsem se jednou probudil a řekl si "Tak jsem teda asi gay...". Tak to není. Teda alespoň u mě nebylo. Stejně jako říká Karel Kovář ve svém Coming out videu, tak nějak se ta myšlenka začala ozývat někde vzadu v hlavě. Ze začátku byl ten hlásek tak slaboučký, že šel ignorovat docela jednoduše, jenže čím častěji se dostával ke slovu, tím míň se měl k odchodu a stával se silnější.
Nejhorší to bývalo večer, když už byla tma a já jsem ležel v posteli. Tehdy myšlenky totiž začínají křičet. Každá se totiž musí dostat ke slovu. V hlavě je chaos. Občas jsem se musel zvednout z postele a projít se po místnosti, protože se mi z toho stáhnul žaludek a udělalo se mi fyzicky špatně.
Tak se dostávám k mému prvnímu přiznání, které bylo mé mámě. Stalo se to totiž když jsem měl další tenhle noční stav. Zvedl jsem se z postele a tentokrát jsem se šel vychodit do kuchyně. "Pokud mě někdo uslyší a příjde sem, řeknu mu to.". Po téhle myšlence slyším kroky z ložnice mým směrem. Fakt se to děje. Teď to poprvé řeknu nahlas."Jsem gay! Jsem gay! Jsem GAY! Křičí mi v hlavě. "Co je. Je ti špatně?" zeptala se, přišla přede mě a usmála se. "Mami" řekl jsem a pokusil se polknout knedlík v krku. "Já jsem asi homosexuál." Máma se ke mě naklonila, objala mě, já jsem se rozbrečel a silně jsem stisknul plyšáky v mých rukách. "Myslíš, že tě budeme mít míň rádi?" řekla a podívala se do mých opuchlých lesklých očiček. Po tomto výlevu se mnou ležela v posteli až pozdě do noci a povídala si se mnou o tom, co se stalo.
Dobře to dopadlo i u sestry a táty. Nejhorší vždycky byla chvilka před tím. Mysl v drtivé většině případů totiž dost dramatizuje. Je to něco jako instinkt, který nám ukazuje nejhorší možnosti, aby jsme se některým situacím radši vyhnuli a zůstali v bezpečí. Tak to už ale nefunguje. Naše společnost tomu totiž říká zbabělost - odcházet od potenciálně nebezpečných situací.

Od první chvíle, kdy jsem si to dokázal poprvé přiznat jsem si slíbil, že nikdy s nikým chodit nechci. Nezdálo se mi to přirozené, ikdyž jsem sám homosexuál. Lidé mě to tak naučili. Stydět se za sebe. Dva roky jsem žil s tím, že vyrostu, budu žít v malém bytě s pěti psi, budu se věnovat kariéře a po tom zestárnu a umřu sám. Nakonec by mě našla nebohá pošťačka, která by mi nesla můj drobný důchod už tak trochu nahnilého a okousaného od mých věrných zvířecích přátel.
Můj nejlepší kamarád mi kdysi řekl "Já bych se nikdy s nikým takovým bavit nemohl." a mě nezbývalo nic, než se trochu pousmát "Ani nevíš kámo...". Až na začátku roku 2018 jsem si poprvé dokázal přiznat, že bych se mohl do někoho zamilovat a žít šťastný život. Do té doby a vlastně celkově jsem se v tomto období nabrečel hodně. Dokázolo mě rozhodit i dítě s matkou na ulici, nebo zamilovaný párek držící se za ruku. Nedobrovolně jsem se musel vzdát normálního života, manželky a vlastních dětí. Od té doby už ale nepláču. A to vůbec. Asi mi z tohoto období zbyl nějaký emocionální blok či co.
Vždyť je to tak bizardní, nemyslíte? Dovolovat si lásku. Nikomu se nikdy neposmívejte za to, že s nikým nechodí a vlastně nikdy nechodil. I takoví lidé se v mém okolí totiž našli. Váš přítel totiž může mít k lásce daleko komplikovanější vztah, než si vůbec myslíte.

Závěrem bych chtěl oslovit všechny jedince, kterým vládnou předsudky. O svoji orientaci jsme nestáli. Můžeme za ni asi tak jako vy za tu svoji. Nemáme na tom nikdo žádný podíl. Nemusíte nás učit o tom, co je správné a co ne, myslím, že nám neřeknete nic, co by nás během našeho coming outu nenapadlo. Díky vašim poznámkám nám dělá problém žít obyčejný spokojený život a celý proces "smiřování" nás samých se sebou nám to ještě ztěžuje. Žil jsem a vlastně pořád žiju v heterosexuálním světě a respektuju to. Od nikoho jsem to "neokoukal" a nikdo mě "nezkazil". Až příště uvidíte dva muže, nebo dvě ženy jak se drží za ruku, usmějte se na ně a přejte jim to. Zaslouží si to. Konec konců je to úplně stejná láska jako ta vaše. Dějí se nám v hlavě stejné procesy, když vidíme ten náš krásný protějšek, stejná chemie, stejné vzrušení, husí kůže.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 greenieindahouse greenieindahouse | 10. června 2018 v 21:45 | Reagovat

Blazinku, v dnešní době už je to jiný, ne? A ty, co by odsuzovali jsou holt zamindrakovany blbci. Musíš žít hlavně spokojeně pro sebe. Ne pro ostatní. I když to určitě vis, jen jsem se musela vyjádřit. Doufám, že se tím prokouses:))

2 jako-umelec jako-umelec | Web | 10. června 2018 v 21:55 | Reagovat

[1]: V posledních letech to jiné je, tohle byly moje myšlenky, během celého procesu. Ve třinácti to na mě bylo prostě ještě brzo.

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 11. června 2018 v 11:54 | Reagovat

Pro přínos pro ostatní tvůj článek zařazuji do Výběru TT :-)

4 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 11. června 2018 v 12:48 | Reagovat

🙏🙏🙏💖💖💖 drž se!

5 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 11. června 2018 v 12:57 | Reagovat

Ještě že šla máma v noci do té kuchyně a mohl ses jí svěřit.Dovedu si představit, jak to bylo těžké. Přeju hodně štěstí a lásky v životě.

6 jako-umelec jako-umelec | 11. června 2018 v 14:43 | Reagovat

[3]: Děkuji za sdílení .)

7 jako-umelec jako-umelec | 11. června 2018 v 14:45 | Reagovat

[5]:

[4]:

Mám z Vás radost. Vaše komentáře mi pomáhají. Děkuji moc .)

8 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 11. června 2018 v 18:19 | Reagovat

[7]:bylo mi ctí ti pomoci :-)

9 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 15:31 | Reagovat

Abych řekla pravdu, na tenhle blog jsem narazila úplnou náhodou, vlastně chybným kliknutím. Chtěla jsem se z něj zase hned vrátit na předchozí stránku, protože, ačkoli mě zaujal design, bylo na obrazovce hrozně moc malých písmenek a já v tu chvíli neměla moc náladu na čtení. Ale pak mě zaujala jedna věc. Čtyři malá písmenka v pravém sloupci tvého blogu.
Ty jsi vážně INFJ?
Taky jsem INFJ. Ale takových je nás strašně málo. Vlastně pravděpodobnost, že na někoho takového narazíš a povede se ti odhalit jeho pravou osobnost, to INFJ, je strašně maličká. Myslím, že jsem potkala jen jednoho takového, ale otiskl se mi do života výjimečným způsobem. Tím jsi mě zaujal a tak jsem se jala čtení. :D
Tvůj článek se mi moc líbí. Nikdy jsem osobně neznala nikoho homosexuálního, ale nikdy jsem proti takhle orientovaným lidem ani nic neměla. Nepřipadá mi to nijak špatné a přesně jak říkáš - láska je láska. Neumím si ani představit, jak moc těžké to pro tebe muselo být. Přeju ti hodně síly a hodně odvahy do života, v tomhle světě, kterému bohužel stále vládnou předsudky, lidé, kteří si nevidí dál než na špičku svého nosu, jejich pokrytectví, omezenost, nepřejícnost a jednoduše zlo, je budeš potřebovat. Píšeš moc hezky a ráda se sem ještě vrátím pro další článek. :)
Ráda jsem tě poznala, INFJ. :)

10 Keiji Keiji | Web | 12. srpna 2018 v 15:31 | Reagovat

Tak, jako Lucienne, jsem se sem dostala nějak náhodou. A jsem moc ráda, že takhle ty "náhody" prostě fungují.
Tvůj článek se opravdu četl moc dobře - taky dlouho nezůstávám někde, kde se mi čte těžko - a jsem opravdu moc ráda, že ses ta slova rozhodl dát dohromady.
"Instinkt, který nám ukazuje nejhorší možnosti, aby jsme se některým situacím radši vyhnuli a zůstali v bezpečí. Tak to už ale nefunguje. Naše společnost tomu totiž říká zbabělost - odcházet od potenciálně nebezpečných situací."
Tohle mě nějak bodlo a asi právě proto, že si podobnými situacemi zrovna procházím. Jde sice o úplně jiné téma, ale moje tělo tyto situace stejně tak vyhodnocuje jako vysoce nebezpečné, jako boj o život, a podle toho se pak chová. A já nevím, jak to porazit. Zatím.
Jen jsem chtěla říct, že někdy je prostě třeba nehledět na společnost. Naučit se žít mezi nimi, ale nenechat se ovlivňovat. Nenechat na sebe dopadat tu špínu, kterou ostatní flušou, ale ve skutečnosti je jen a jen jejich. Snaží se jí zbavit a hodit na někoho čistějšího, aby jim samotným bylo lépe...
Určitě už neměj strach. Věřím, že tě mnohem větší množství lidí podpoří, než podkopne.
A neomezuj se. Můžeš, cokoliv budeš chtít. Tak chtěj víc!

11 jako-umelec jako-umelec | 14. srpna 2018 v 15:05 | Reagovat

[9]: Někteří lidé tvrdí, že náhody neexistují. Taky jsem rád, že poznávám dalšího INFJ .)

12 jako-umelec jako-umelec | 14. srpna 2018 v 15:08 | Reagovat

[10]: Mám radost, že ti článek pomohl a děkuji, že jsi ty na oplátku povzbudila mě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama