Červen 2018

Můj vnitřní coming out

10. června 2018 v 18:28 | On |  Zá/Prožitky
Co Vás napadne, když vidíte na ulici tu zdobenou, dobře oblečenou pochybnou existenci. Ztělesnění snobství a povrchnosti co si to line přímo k Vám. V drahých botách jemně našlapuje a zápěstí nepřirozeně ohýbá. Ve chvíli, kdy na vás šáhne, vybralo si Vás to jako další známost na jednu noc. Další oběť, kterou nakazí virem AIDS. To je tutovka.

Mrzíte mě.

Jaké to je ve skutečnosti? Určitě ne jednoduché, ba naopak. I přesto, že je 21. století (oblíbená věta LGBTQ) třináctileté dítě o tom skoro neuslyší. Obvzlášť ve spojení s něčím pozitivním. Překonat začátek tohoto období pro mě byla obrovská výzva a já jsem se o to rozhodl na novém blogu s Vámi podělit.

Začínáme na začátku roku 2016. Nečekejte, že vám tady sdělím nějaký velký přelom, kdy jsem se jednou probudil a řekl si "Tak jsem teda asi gay...". Tak to není. Teda alespoň u mě nebylo. Stejně jako říká Karel Kovář ve svém Coming out videu, tak nějak se ta myšlenka začala ozývat někde vzadu v hlavě. Ze začátku byl ten hlásek tak slaboučký, že šel ignorovat docela jednoduše, jenže čím častěji se dostával ke slovu, tím míň se měl k odchodu a stával se silnější.
Nejhorší to bývalo večer, když už byla tma a já jsem ležel v posteli. Tehdy myšlenky totiž začínají křičet. Každá se totiž musí dostat ke slovu. V hlavě je chaos. Občas jsem se musel zvednout z postele a projít se po místnosti, protože se mi z toho stáhnul žaludek a udělalo se mi fyzicky špatně.
Tak se dostávám k mému prvnímu přiznání, které bylo mé mámě. Stalo se to totiž když jsem měl další tenhle noční stav. Zvedl jsem se z postele a tentokrát jsem se šel vychodit do kuchyně. "Pokud mě někdo uslyší a příjde sem, řeknu mu to.". Po téhle myšlence slyším kroky z ložnice mým směrem. Fakt se to děje. Teď to poprvé řeknu nahlas."Jsem gay! Jsem gay! Jsem GAY! Křičí mi v hlavě. "Co je. Je ti špatně?" zeptala se, přišla přede mě a usmála se. "Mami" řekl jsem a pokusil se polknout knedlík v krku. "Já jsem asi homosexuál." Máma se ke mě naklonila, objala mě, já jsem se rozbrečel a silně jsem stisknul plyšáky v mých rukách. "Myslíš, že tě budeme mít míň rádi?" řekla a podívala se do mých opuchlých lesklých očiček. Po tomto výlevu se mnou ležela v posteli až pozdě do noci a povídala si se mnou o tom, co se stalo.
Dobře to dopadlo i u sestry a táty. Nejhorší vždycky byla chvilka před tím. Mysl v drtivé většině případů totiž dost dramatizuje. Je to něco jako instinkt, který nám ukazuje nejhorší možnosti, aby jsme se některým situacím radši vyhnuli a zůstali v bezpečí. Tak to už ale nefunguje. Naše společnost tomu totiž říká zbabělost - odcházet od potenciálně nebezpečných situací.

Od první chvíle, kdy jsem si to dokázal poprvé přiznat jsem si slíbil, že nikdy s nikým chodit nechci. Nezdálo se mi to přirozené, ikdyž jsem sám homosexuál. Lidé mě to tak naučili. Stydět se za sebe. Dva roky jsem žil s tím, že vyrostu, budu žít v malém bytě s pěti psi, budu se věnovat kariéře a po tom zestárnu a umřu sám. Nakonec by mě našla nebohá pošťačka, která by mi nesla můj drobný důchod už tak trochu nahnilého a okousaného od mých věrných zvířecích přátel.
Můj nejlepší kamarád mi kdysi řekl "Já bych se nikdy s nikým takovým bavit nemohl." a mě nezbývalo nic, než se trochu pousmát "Ani nevíš kámo...". Až na začátku roku 2018 jsem si poprvé dokázal přiznat, že bych se mohl do někoho zamilovat a žít šťastný život. Do té doby a vlastně celkově jsem se v tomto období nabrečel hodně. Dokázolo mě rozhodit i dítě s matkou na ulici, nebo zamilovaný párek držící se za ruku. Nedobrovolně jsem se musel vzdát normálního života, manželky a vlastních dětí. Od té doby už ale nepláču. A to vůbec. Asi mi z tohoto období zbyl nějaký emocionální blok či co.
Vždyť je to tak bizardní, nemyslíte? Dovolovat si lásku. Nikomu se nikdy neposmívejte za to, že s nikým nechodí a vlastně nikdy nechodil. I takoví lidé se v mém okolí totiž našli. Váš přítel totiž může mít k lásce daleko komplikovanější vztah, než si vůbec myslíte.

Závěrem bych chtěl oslovit všechny jedince, kterým vládnou předsudky. O svoji orientaci jsme nestáli. Můžeme za ni asi tak jako vy za tu svoji. Nemáme na tom nikdo žádný podíl. Nemusíte nás učit o tom, co je správné a co ne, myslím, že nám neřeknete nic, co by nás během našeho coming outu nenapadlo. Díky vašim poznámkám nám dělá problém žít obyčejný spokojený život a celý proces "smiřování" nás samých se sebou nám to ještě ztěžuje. Žil jsem a vlastně pořád žiju v heterosexuálním světě a respektuju to. Od nikoho jsem to "neokoukal" a nikdo mě "nezkazil". Až příště uvidíte dva muže, nebo dvě ženy jak se drží za ruku, usmějte se na ně a přejte jim to. Zaslouží si to. Konec konců je to úplně stejná láska jako ta vaše. Dějí se nám v hlavě stejné procesy, když vidíme ten náš krásný protějšek, stejná chemie, stejné vzrušení, husí kůže.

A co teď...

10. června 2018 v 0:40 | On |  Téma týdne
Tak jsem tady zase. Po roce, se stejnou přezdívkou, ale s novým blogem a novou myslí, protože jak to tak už v pubertě bývá, každé ráno se probudíte a sami sebe nepoznáváte. A to nejenom v zrdcadle, protože puberta nám propůjčuje kožní nemoc, díky které naše tvářičky nachvilku zhrubnou, ale ani ve svých rozhodnutích se už sami leckdy nepoznáváme. Takže jsem zasvětil můj sobotní věčer tomu, abych obnovil něco starého. Zkusím vám tedy nabídnout moji novou mysl a uvidíme co z toho vzejde tentokrát.

Budu zde psát o strastech i radostech obyčejného umělce. O tom jak se cítím a co vlastně cítím, o tom jak se vlastně hledají přátelé člověku se sociální fóbií, o předsudcích, o nedospělosti a hlouposti. Bude tady povídat moje melancholická dušička a srdce se bude hádat s mozkem. Intuice by se měla ale poslouchat, protože pokud nemáte srdíčko napravo, máte ho na pravém místě.